Dne 16. března 2025 se pro náš tým projektu Železnice jako proud času zapsal do novodobé historie. Uspořádali jsme totiž svůj vůbec první oficiální fotovlak, a to na jedinečné a trochu zapomenuté trati Chomutov – Vejprty, která se vine krajinou Krušných hor. Hlavní hvězdou dne byl motorový vůz 810 318-6 z výtopny Jaroměř, který do Krušných hor dorazil pod vedením party Jiřího Stančíka, který motoráček provozuje pod názvem Hradecký motorák.
Motoráček byl ohlášen sotva pár týdnů před akcí, a během krátké doby byl zcela vyprodán. Zájem byl tak velký, že jsme museli s lítostí několika zájemcům kvůli omezené kapacitě vozu odmítnout účast, což jen dokládá, jak silné kouzlo mají podobné jízdy. Už při ranním nástupu v Chomutově panovala mezi cestujícími zvláštní atmosféra, napětí, radost i zvědavost, co den v horách přinese.
Do motoráčku usedli nejen lidé z Chomutovska a okolí, ale také cestující z Liberce, Drážďan a dokonce až z Regensburku. A nebyli to jen pasažéři ve vlaku, kdo se chtěl stát součástí události, okolo trati postávaly desítky fotografů s fotoaparáty, kteří si nenechali ujít příležitost zvěčnit červený motoráček v kulisách Krušných hor. Už to samo o sobě ukázalo, že i na první pohled nenápadná trať dokáže přitáhnout fanoušky z širokého okolí a proměnit se na jeden den v opravdovou železniční slavnost.
Samotná jízda byla pestrá. Nešlo jen o svezení po trati, ale hlavně o zastávky na netradičních místech, kde si každý mohl vyfotit vlak v kulisách, které běžný cestující nikdy nezažije. Krušné hory nabídly nádherné výhledy, od hlubokého Bezručova údolí až po zamrzlé vodní dílo Přísečnice, a motoráček v nich působil jako malý červený poutník, který se na chvíli zastavil v čase.
Každý účastník obdržel leták s informacemi o trati i samotném motoráčku, takže si kromě zážitků odnášel i kousek historie. Potěšil i malý suvenýr od partnera akce Českých drah, kterému ještě jednou děkujeme. Po celou dobu bylo k dispozici drobné občerstvení jež nejen zpříjemnilo cestu, ale také přispělo k přátelské atmosféře ve vlaku.
Než se červeno-žlutý motoráček vůbec rozjel po kolejích směrem do hor, uběhly dlouhé týdny příprav. Za každou jízdou, která vypadá tak samozřejmě, se totiž skrývá nepřeberné množství práce, která není na první pohled vidět. Bylo třeba zajistit souhlasy a povolení pro jízdu zvláštního vlaku na trati, která se v běžném provozu využívá jen minimálně. K tomu se přidalo koordinování s dopravcem, dispečery i Správou železnic, protože každý fotovlak musí být přesně zakomponován do jízdního řádu.
Další kapitolu tvořila logistika samotné akce, od domluvy s Jiřím Stančíkem a jeho partou kolem Hradeckého motoráku, přes plánování fotozastávek až po zajištění občerstvení, informačních letáků a suvenýrů pro cestující. Nechybělo ani řešení zcela praktických věcí, které by laik možná přehlédl: kdo bude pomáhat s nástupem, kde vlak bezpečně zastaví pro focení, nebo jak se postarat o cestující, kteří přijedou zdaleka.
Tyto dny a týdny příprav byly naplněné telefonáty, e-maily, poznámkami v kalendáři a večery strávenými nad mapami tratě. Někdy to vypadalo, že se drobné problémy budou hromadit donekonečna, ale právě to je kouzlo organizace podobných akcí. Když pak motoráček v Chomutově poprvé zaburácel svým typickým zvukem a rozjel se k horám, a my viděli, jak se lidé usmívají, jak vytahují fotoaparáty a nadšeně si povídají, bylo jasné, že všechny ty starosti zmizely. V tu chvíli jsme si s jistotou řekli: stálo to za to.
Akce se povedla nad očekávání, tolik úsměvů, poděkování a spokojených tváří jsme si ani netroufali představit. Dokonce se o našem fotovlaku psalo i v německém magazínu Erzgebirgbahn, což je pro nás obrovské uznání a potvrzení, že náš projekt má smysl a dokáže oslovit i za hranicemi.
Na konci dne byla únava znát. Měsíční přípravy, náročná organizace i samotná jízda daly každému z nás zabrat. Jenže ta únava měla zvláštní příchuť, byla prosycená radostí a hrdostí. Všude kolem nás totiž zůstávaly úsměvy, poděkování a nadšené dojmy lidí, kteří se toho dne stali součástí něčeho výjimečného.
Jeden z členů našeho týmu, který pochází přímo z Chomutova, se po skončení akce rozhodl zajet ještě na chvíli do hor k trati. Potřeboval se na okamžik zastavit, nadechnout čerstvého vzduchu a zregenerovat po celém dni. Tam, u tichých kolejí, kde jen chvíli předtím duněl náš motoráček, se mu začalo v hlavě pomalu rozplétat vše, co se ten den událo. Než zvedl první telefon s děkovnými slovy od účastníků a než začal odpovídat na příval zpráv v mobilu, uvědomil si jednu zásadní věc: na téhle nenápadné horské trati, která byla kdysi spojnicí kultur a regionů a dnes je spíše zapomenutou linkou na mapě, se odehrála velká a úžasná událost.
Byl to okamžik, kdy člověk cítí, že práce má hlubší smysl. Že nejde jen o projetý kilometr kolejí, o zvuk motoru nebo pár povedených fotografií. Šlo o společný prožitek, sdílenou radost a spojení lidí, kteří by se jinak možná nikdy nepotkali. A právě o tom náš projekt Železnice jako proud času je: ukázat, že vlak není jen dopravní prostředek, který vás přenese z bodu A do bodu B. Je to cesta k zážitkům, přátelstvím a vzpomínkám, které přetrvají daleko déle než samotná jízda.