Terezín. Město ukryté za mohutnými pevnostními valy, které mělo původně chránit české země před nepřátelskými vojsky. Místo, které mělo být symbolem vojenské síly a důmyslnosti, se však o více než 150 let později stalo jedním z nejvýznamnějších míst spojených s nacistickou perzekucí a holokaustem.
Pod označením „koncentrační tábor Terezín“ se dnes často rozumí celý komplex nacistických represivních zařízení, která za druhé světové války fungovala v prostoru Terezína. Přesněji však nešlo o jeden jediný koncentrační tábor. Terezín tvořily dvě odlišné části s rozdílnou funkcí. V Malé pevnosti byla od června 1940 věznice pražského gestapa, zatímco v Hlavní pevnosti vzniklo od listopadu 1941 židovské ghetto, které se stalo místem internace desetitisíců lidí z celé Evropy.
Historie Terezína začíná mnohem dříve než období druhé světové války. Pevnost byla založena roku 1780 z rozhodnutí císaře Josefa II. Její výstavba trvala přibližně deset let a v době svého vzniku představovala vrchol evropského fortifikačního umění.
Terezín vznikl na strategickém místě v blízkosti soutoku Labe a Ohře. Jeho úkolem bylo chránit české země před možným vpádem pruských vojsk. Společně s pevností Ples, dnešním Josefovem, měl tvořit důležitou obrannou linii.
Mohutné hradby, valy, příkopy a důmyslný systém opevnění z Terezína činily jednu z nejmodernějších pevností tehdejšího Rakouska. Vojenská strategie se však rychle měnila a pevnost nakonec nikdy nehrála významnou roli v žádné velké vojenské bitvě. Její obranný význam postupně upadal a v roce 1888 byl pevnostní statut Terezína zrušen. Město však zůstalo vojenským centrem a vojsko zde působilo ještě dlouho poté. Nikdo tehdy nemohl tušit, jak tragickou kapitolu jeho historie přinese dvacáté století.
Terezín se skládá ze dvou hlavních částí: Hlavní pevnosti a Malé pevnosti.
Malá pevnost sloužila jako věznice již dávno před nacistickou okupací. Za první světové války zde byli vězněni političtí vězni i váleční zajatci. Mezi nejznámější vězně patřil například Gavrilo Princip, který v roce 1914 spáchal atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Za nacistické okupace však Malá pevnost získala ještě temnější význam. Od června 1940 se stala věznicí pražského gestapa, určenou především pro politické vězně a odpůrce nacistického režimu.
Hlavní pevnost čekal jiný osud. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora začali nacisté intenzivně připravovat další kroky k realizaci takzvaného „konečného řešení židovské otázky“. Hledali místo, kam by mohli soustředit židovské obyvatelstvo z Protektorátu Čechy a Morava a později také z dalších částí Evropy. Volba nakonec padla na Terezín.
Pro nacisty měl řadu výhod. Mohutné pevnostní valy ztěžovaly útěk, rozsáhlé kasárenské budovy umožňovaly ubytovat velké množství lidí a pravidelně uspořádané město bylo snadno kontrolovatelné. Nedaleko se navíc nacházely Bohušovice nad Ohří s důležitou železniční tratí, po které mohly přijíždět transporty. Terezín se tak během několika měsíců změnil z pevnostního města na místo, kam byli násilně soustřeďováni lidé z celé Evropy.
Za oficiální počátek ghetta je považován 24. listopad 1941. V tento den přijelo do Terezína první transportní komando, takzvané Aufbaukommando, složené z 342 mladých mužů. Jejich úkolem bylo připravit město na příchod desetitisíců dalších vězňů.
Přicházeli další a další lidé. Muži, ženy, děti i staří lidé. V prvních měsících byli nuceni žít především v kasárnách, později se celé město proměnilo v obrovské ghetto. V létě roku 1942 bylo původní civilní obyvatelstvo Terezína vystěhováno. Od té chvíle se z města stalo uzavřené místo, v němž byli vězni vystaveni nacistické kontrole, hladu, nemocem a neustálému strachu z transportu.
Terezín však nebyl konečnou stanicí pro většinu jeho obyvatel. Jeho hlavním účelem bylo soustředit židovské obyvatelstvo a následně ho transportovat dál. Z Terezína proto odjížděly transporty směrem na východ, především do vyhlazovacích a koncentračních táborů.
Mezi vězni byli lidé z různých částí Evropy: z Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Slovenska i Maďarska. Celkem prošlo terezínským ghettem přibližně 155 000 lidí. Desítky tisíc z nich zemřely přímo v Terezíně v důsledku hladu, nemocí a katastrofálních životních podmínek. Další desetitisíce byly deportovány do dalších nacistických táborů, kde většina z nich zahynula.
Život v ghettu byl podřízen přísnému systému zákazů a příkazů. Nově příchozí vězni procházeli takzvanou šlojsou, kde jim byly odebrány peníze, cennosti i osobní věci.
Lidé byli namačkáni v kasárnách, na půdách, v provizorních prostorách i ve vlhkých kasematech. V době největšího přeplnění se v Terezíně nacházelo téměř 60 000 vězňů. Nedostatek prostoru doprovázoval hlad, špatná hygiena a všudypřítomné vši, blechy a štěnice. Nemoci se šířily velmi rychle a zdravotní péče byla zcela nedostatečná.
Strava byla chudá a nedostačující. Vězni dostávali především náhražkovou kávu, řídké polévky, chléb a malé příděly dalších potravin. Pro mnoho lidí znamenal každý další den boj o přežití.
Mrtví byli nejprve pohřbíváni, později se začalo využívat krematorium. Nacisté se zároveň snažili před koncem války zahladit stopy po vysokém počtu obětí. Část uren s popelem byla v listopadu 1944 vhozena do řeky Ohře.
Vězni měli pracovní povinnost. Pracovali v kuchyních, pekárně, dílnách, při údržbě vodovodu a kanalizace nebo při dalších činnostech nezbytných pro chod ghetta. Vznikaly také nemocnice, ordinace, domovy pro seniory a zařízení pro děti.
Práce však nesloužila pouze samotnému fungování ghetta. Vězni byli využíváni také pro potřeby německé armády a nacistického válečného průmyslu. Pracovali například na opravách uniforem, výrobě součástí a dalších úkolech.
Jedním z významných projektů byla také výstavba železniční vlečky, která spojila Terezín s Bohušovicemi nad Ohří. Do té doby museli vězni po příjezdu transportu absolvovat několik kilometrů dlouhou cestu z nádraží do ghetta. Železnice tak byla v historii Terezína přítomna nejen jako prostředek transportu lidí do ghetta, ale také jako součást samotného fungování tohoto tragického místa.
Navzdory všem hrůzám se v Terezíně podařilo zachovat něco, co nacisté nedokázali úplně zničit: lidskou touhu po vzdělání, tvorbě a kultuře. V ghettu působili významní hudebníci, skladatelé, spisovatelé, výtvarníci, pedagogové i další umělci.
Vznikala divadelní představení, koncerty, přednášky, literární díla i výtvarné práce. Hrála se klasická hudba i jazz, vznikaly kabarety a divadelní inscenace. Pro vězně nebyla kultura pouhou zábavou. Byla způsobem, jak si zachovat lidskou důstojnost a připomenout si, že i za zdmi ghetta stále existuje svět, který jim nacisté chtěli vzít.
Významnou součástí kulturního života byly také děti. Vznikaly dětské domovy a tajné vzdělávání. Děti kreslily, psaly a vydávaly vlastní časopisy. Mezi nejznámější patřil časopis Vedem, který vznikal v chlapeckém domově v Terezíně. Dodnes jsou kresby, básně, deníky a další práce terezínských dětí jedním z nejsilnějších svědectví o životě v ghettu.
Terezín měl ještě jednu zvláštní úlohu. Nacisté se snažili svět přesvědčit, že židovští vězni v Terezíně žijí v relativně dobrých podmínkách. Ve skutečnosti šlo o pečlivě připravenou propagandistickou lež.
V roce 1944 nacisté umožnili návštěvu delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Před návštěvou proběhla rozsáhlá takzvaná „zkrášlovací akce“. Terezín byl narychlo upraven. Vznikly obchody, kavárna, parková úprava náměstí i další kulisy, které měly vytvořit dojem běžného města.
Ve skutečnosti šlo o inscenované divadlo. Návštěvníkům byla ukázána pečlivě vybraná místa a život v ghettu byl prezentován jako důstojné soužití židovské komunity. Po skončení návštěvy však pokračovala deportace vězňů do vyhlazovacích táborů.
Zatímco Hlavní pevnost sloužila jako židovské ghetto, Malá pevnost fungovala jako věznice pražského gestapa. Prošly jí desetitisíce vězňů. Přibližně 90 procent tvořili čeští političtí vězni a lidé zapojení do domácího odboje. Byli zde vězněni také občané dalších evropských zemí.
Podmínky byly mimořádně kruté. Vězni byli vystaveni hladu, nemocem, přeplnění a brutálnímu zacházení ze strany dozorců. Malou pevností prošli také lidé, kteří byli zatčeni za odbojovou činnost nebo za pomoc pronásledovaným. Mezi vězni byli i Židé, s nimiž bylo zacházeno mimořádně brutálně.
Vězni byli často podrobováni výslechům a mučení. Někteří byli popraveni bez soudního řízení. Na popravišti Malé pevnosti byli zavražděni jednotlivci i celé skupiny odbojářů a dalších odpůrců nacistického režimu. Poslední a zároveň největší poprava se zde uskutečnila 2. května 1945, kdy bylo zastřeleno 52 lidí.
Celkem Malou pevností během nacistické okupace prošlo více než 32 000 lidí. Přibližně 2 600 z nich zemřelo přímo v Terezíně.
S blížícím se koncem války se situace v Terezíně ještě více zhoršovala. Do ghetta i Malé pevnosti přicházely evakuační transporty z nacistických táborů, jejichž vězni byli v katastrofálním zdravotním stavu. Spolu s nimi se do Terezína dostala epidemie skvrnitého tyfu.
Po odchodu nacistů 5. května 1945 začali do Terezína přicházet lékaři, zdravotníci a další pomoc. Epidemie však již propukla naplno. Terezín byl následně uzavřen do karantény. Ještě po skončení války zde umíraly stovky lidí, včetně těch, kteří přišli vězňům pomáhat.
Terezín byl osvobozen bez velké vojenské bitvy. V posledních dnech války nacisté pevnost opustili a 8. května 1945 dorazily první sovětské jednotky. Válka však pro Terezín neskončila ze dne na den. Zdravotníci zde ještě dlouhé týdny bojovali s epidemií a snažili se zachránit přeživší. Tisíce lidí, kteří přežili nacistické pronásledování, byly na samém konci války stále ohroženy nemocemi a vyčerpáním.
Po skončení druhé světové války se Terezín stal jedním z nejvýznamnějších pietních míst připomínajících oběti nacistické perzekuce. Před Malou pevností vznikl Národní hřbitov Terezín. Další významné pietní místo se nachází u krematoria v Bohušovické kotlině. V roce 1947 byl založen Památník Terezín, jehož posláním je uchovávat památku obětí nacistické okupace a připomínat příběhy lidí, kteří Terezínem prošli.
Dnes Terezín navštěvují lidé z celého světa. Přicházejí sem, aby si připomněli historii místa, které mělo být původně symbolem vojenské síly, ale stalo se symbolem lidského utrpení, odvahy a paměti. Terezín nám připomíná, kam může vést nenávist, fanatismus a systematické zbavování lidí jejich práv a důstojnosti.
Za pevnostními zdmi Terezína nezůstaly jen příběhy obětí. Zůstaly zde také jejich kresby, básně, hudba, dopisy a vzpomínky. A právě díky nim jejich příběhy žijí dál.
