Sněžka, královna Krkonoš, stojí vysoko nad krajinou a dívá se daleko do světa. Se svými 1 603 metry je nejvyšší horou celého Česka a z dálky působí jako mlčenlivý strážce severních hranic. Kdo k ní zamíří, necestuje jen za horou, ale i za příběhem, který začíná už v okamžiku, kdy se vlak rozjede z nádraží.
Koleje vás zvolna přivedou k podhůří. V Trutnově se ještě díváte na městské střechy, ale pak trať mizí v údolí, míjí vesnice a louky, a s každým kilometrem cítíte, že vzduch houstne horskou vůní. Ve Svobodě nad Úpou se vlak zastaví, tady koleje končí. Měly kdysi vést dál, až do Pece pod Sněžkou, ale zůstalo jen u plánů. A možná je to dobře. Výlet si díky tomu uchoval trochu toulavého kouzla, musíte přesednout, změnit rytmus cesty a vydat se dál jinak než vlakem.
Sněžka dovoluje různé přístupy, podle toho, co hledáte. Z Pece vede Obří důl, divoké údolí, kde zpívají potoky a kosodřevina šeptá ve větru. Cesta se stáčí vzhůru, až dorazíte k Slezskému domu, pevnosti pod vrcholem, a odtud už zbývá jen několik posledních kroků. Kdo má rád hřebenové dálavy, může vyrazit z Pomezních bud, kde se horská stezka táhne jako stuha mezi nebem a zemí. Ze Špindlerova Mlýna zase vede delší cesta přes Luční boudu, kde se mísí vůně borovic se sladkostí místního piva Paroháč. A kdo zatouží po trochu cizokrajného dobrodružství, může přijet vlakem přes ozubnicovou trať v Tanvaldu do Harrachova a odtud zamířit do polského Karpacze, romantická stezka kolem jezírka Mały Staw patří k těm nejkrásnějším.
Pro ty, kdo spěchají nebo šetří síly, čeká lanovka z Pece. Ta první, sedačková, z roku 1949, byla plná dobrodružství, otevřené sedačky, vítr ve vlasech a někdy i dlouhé pohupování vysoko nad stráněmi. Dnešní kabinky jsou tiché a jisté, přesto se v nich skrývá trochu kouzla, vždyť člověka nesou vzhůru přímo k nebi.
Na vrcholu se pak otevře svět. Když je jasno, na jihu se rozprostírá celé české království hor: Studniční hora, Luční hora i hluboké údolí Úpy. Na severu se třpytí Polsko a jeho kotliny. A v opravdu vzácných dnech oko dohlédne až k Jeseníkům a k bílým hřebenům Alp. Na samotné špičce stojí tři stavby, kaple svatého Vavřince, kam po staletí směřovaly poutě, polská observatoř připomínající UFO a česká Poštovna, odkud můžete poslat pohled do světa s razítkem ze střechy republiky.
Sněžka má i svá tajemství. Legenda říká, že v jejím nitru sídlí Rýbrcoul, pán hor, strážce pokladů i spravedlnosti. Hledači rud sem kdysi přicházeli s krumpáči a lucernami, poutníci s křížem, vědci s přístroji a dnešní turisté s batohem a foťákem. Každý si odnáší něco jiného, dech, vzpomínku, pohled do dálky.
Ať už na Sněžku vystoupáte z Pece, projdete se po hřebenech z Malé Úpy, šlápnete si delší túru ze Špindlu nebo ji dobýváte z polské strany, vlak dodá cestě vlastní melodii. V jeho rytmu začíná celé dobrodružství, od cvaknutí jízdenky až po okamžik, kdy stojíte na vrcholu a díváte se dolů na koleje, které vás přivedly. Sněžka není jen hora. Je to příběh, který se čte nohama i srdcem, a teprve když ho začnete vlakem, má tu správnou příchuť cesty.
Když se člověk vydá do Krkonoš, nemusí zůstat jen u horských hřebenů a turistických značek. Stačí kousek popojet, a čekají na něj zážitky, na které se jen tak nezapomíná.
V nedalekých Jánských Lázních se můžete doslova projít korunami stromů. Stezka, která se vine vysoko mezi smrky a buky, nabídne pohled na Krkonoše z úplně jiné perspektivy, z ptačí. Když vystoupáte až na vyhlídkovou věž, otevře se před vámi panorama, které bere dech. A cestou dolů? Klidně po tobogánu, protože i cesta z vrcholu může být zážitkem.
A pokud vás to táhne spíš k tajemným zákoutím a pískovcovým věžím, vydejte se do Teplicko-adršpašských skal. Tam, kde voda a vítr po staletí tvořily svůj kamenný labyrint, se člověk cítí jako v pohádce. Úzké průchody, vysoké stěny, ticho a šumění lesa, to všechno tvoří atmosféru, kterou nelze popsat, tu musíte zažít.
Ať už se tedy rozhodnete obdivovat svět z výšky koruny stromů, nebo se ztratit mezi skalami, zůstaňte chvíli v rytmu přírody. Krkonoše a jejich okolí nabízejí víc, než by se na první pohled zdálo.