Na samém jihu Moravy, tam, kde se krajina mění v pohádkové předhůří Pálavy a kde se vinice rozlévají po kopcích jako zelené vlny moře, leží město, které umí okouzlit už na první pohled.
Mikulov, město s duší, která voní po víně, kameni a slunci. Město, které je domovem zhruba 7 600 obyvatel, ale jeho srdce bije jako město desetkrát větší.
První písemná zmínka o Mikulovu pochází už z roku 1173. To znamená, že město nese ve svých zdech více než osm století příběhů – o lidech, kteří tu žili, o víře, o radosti i o práci. Staletí se tu vrství jako letokruhy starého stromu a v každém z nich je kus lidského života. Není divu, že historické jádro Mikulova bylo pro svou krásu a dochovanost vyhlášeno městskou památkovou rezervací.
Jméno Mikulov je odvozeno od osobního jména Mikul, domácké podoby jména Mikuláš, a snad právě proto působí město tak přívětivě. Jako by v sobě neslo laskavost svatého, po němž nese jméno, i zemitou srdečnost jihu Moravy.
Na první pohled okouzlí silueta města: bílý Svatý Kopeček s poutní kaplí svatého Šebestiána, rozložitý zámek Mikulov na skalním ostrohu a červené střechy, které se lesknou v poledním slunci. Každý, kdo sem přijíždí, pozná, že Mikulov má tvář jako z obrazu. Nad ním se vznáší světlo, které je měkčí, teplejší, než jinde. Možná je to tím, že slunce zde svítí přes kamenný prach a révu, možná tím, že město žije klidněji, v rytmu, který se nezměnil po generace.
Zámek Mikulov je dominantou města a jeho srdcem. Vznikl na místě původního románského hradu a v 17. století byl přestavěn do své dnešní barokní podoby. Po staletí byl sídlem mocného rodu Dietrichsteinů, kteří městu vtiskli tvář šlechtického sídla plného kultury, vzdělanosti a vína. V jeho sálech se psaly dějiny, rokovalo o politice i umění a z teras se hledělo na vinice, které živily nejen Mikulov, ale i duši jeho obyvatel. Dnes je zámek domovem Regionálního muzea, v jehož expozicích dýchá historie kraje, od římských dob až po příběh vinařství, které tu zakořenilo hlouběji než cokoli jiného.
A právě víno je tím, co Mikulov dělá Mikulovem. Podle města je pojmenována i Mikulovská vinařská podoblast, kraj, který je symbolem slunce, tepla a tradice. Réva zde roste v půdě, která má v sobě vápenec, sůl a paměť moře. Když ochutnáte místní Ryzlink vlašský, Pálavu nebo Rulandské šedé, cítíš v nich dotek krajiny. V každé kapce se zrcadlí kousek kamene z Turoldu, slunce nad vinicí i vítr, který večer hladí město z Pálavských vrchů.
Ale Mikulov není jen o víně, je i o kráse ticha a o schopnosti zastavit se. Kdo sem zavítá, měl by vystoupat na Svatý Kopeček, který se zvedá nad městem jako duchovní maják. Bělostná poutní kaple svatého Šebestiána září do dálky a její obrysy se zrcadlí v zapadajícím slunci. Cesta vzhůru je stará a posvátná. Po kamenných schodech, mezi kapličkami křížové cesty, stoupá poutník i turista a s každým krokem nechává za sebou ruch světa. Když stanete na vrcholu, město se vám rozprostře pod nohama jako dlaň, s červenými střechami, zámkem, vinicemi a klikatými uličkami, které se k němu vinou jako stuhy. A v dálce se leskne hladina Novomlýnských nádrží a hřeben Pálavy, který chrání krajinu jako tichý strážce.
Po sestupu z Kopečku doporučujeme nezamířit hned do ruchu města, ale zastavit se na chvíli pod hrádkem, v cukrárně a kavárně pod Hrádkem, kde voní čerstvá káva a vitríny se prohýbají pod tíhou dortů, které potěší každou duši. Není snad lepšího místa, kde si sednout, pozorovat město pod sebou a vychutnat si chvíli klidu s šálkem výborné kávy nebo sklenicí domácí limonády. Mikulov se totiž nejlépe poznává pomalu, když člověk naslouchá.
V samotném městě najdete nespočet pokladů. Židovský hřbitov, kde se čas zastavil mezi mechy a náhrobky, které pamatují staletí. Synagogu, tichou a důstojnou, která dodnes vypráví příběhy dávné komunity, pro niž byl Mikulov kdysi duchovním centrem Moravy. Kostel svatého Václava, z jehož věže se rozléhá zvonění, které se mísí s voláním holubů z náměstí. Každé místo tu má svou melodii.
A potom tu je železnice. Nenápadná, a přitom tak důležitá. Regionální trať Břeclav–Znojmo spojuje Mikulov se světem. Po ní přijíždějí výletníci, fotografové i romantici, kteří se těší na víno, na výhledy, na atmosféru. Když vlak zastaví v železniční stanici Mikulov na Moravě, čas jako by se na okamžik zpomalil. Z nádraží je to jen kousek do centra města, a cesta pěšky je sama o sobě malým objevováním, kolem starých vil, přes vůni lípy a prachu, až do srdce města, kde čeká život pulzující v pomalém rytmu jihu.
Když se Mikulovem procházíte navečer, město se mění. Stíny se prodlužují, zámek se koupe v oranžovém světle a vzduch se plní zvuky večera, tlumeným hovorem z vinoték, cinknutím sklenek a občasným tónem harmoniky. Svatý Kopeček se tiše ztrácí v šeru, jen jeho silueta se rýsuje proti nebi jako tichý anděl nad městem. Všechno se zpomalí. Čas se rozprostře po střechách, mezi vinicemi i v kamenných zdech domů, které pamatují tolik lidských příběhů.
A pak je tu to zvláštní kouzlo, které se nedá popsat, jen prožít. Pocit, že Mikulov je víc než město, že je to živý organismus, který dýchá spolu s vámi. Že když odejdete, kousek z něj zůstane ve vás, a kousek z vás v něm. A když pak jednou znovu projíždíte vlakem po trati z Břeclavi, zahlédnete z okna jeho zámek a víte, že se vracíte domů, i když jste tu nikdy nežili.
Mikulov je poezie z kamene a světla. Je to píseň o víně, víře a kráse. Je to místo, kde se minulost snoubí s přítomností a kde má i ticho svou melodii. A kdo jednou stane pod Svatým Kopečkem a dívá se dolů na město zalité sluncem, ten pochopí, že tohle není jen kousek Moravy. To je krajina duše.