V jízdních řádech se objevovaly pod čarou různé „poznámky pro znalé“.
Například:
„Vlak zastaví, jen bude-li vyvěšena červená praporka.“
„Zastávka platí pouze ve dne.“
„Zastaví jen při výměně poštovních zásilek.“
Dnes by takové věty působily až absurdně, ale tehdy šlo o běžnou praxi.
Mnohé lokálky měly vlaky, které se zastavovaly jen „na mávnutí“. Už ve 30. letech najdeme v jízdních řádech poznámky jako „staví jen, jsou-li cestující k nastoupení“.
ČSD nabízely řadu sezónních či „nedělních“ vlaků, aby lidé mohli vyjet na výlet, do kostela nebo na trh. V jízdním řádu pak byla malá značka a vysvětlivka: „jede jen v neděli a ve svátek“ nebo dokonce „jede jen při příznivém počasí“.
Vlaky neodjížděly „kulatě“, ale třeba v 4:07, 11:53 nebo 22:41. Důvod byl prostý: navazující přípoje, obsluha vleček nebo noční směny v továrnách.
V jízdních řádech bylo běžné, že rychlík z Prahy vezl vozy do Bratislavy, Budapešti i Košic – a ty se cestou odpojovaly. V poznámkách pak stálo: „Vlak veze vůz Praha – Beograd“. Tak se cestovalo napříč Evropou bez přestupu.
V dobách napětí či cenzury se v jízdních řádech objevovaly zmínky o „služebním vlaku“, ale bez dalších údajů. Cestující věděli, že s tím nepojedou, ale pro drážní personál to byla důležitá informace.
Staré jízdní řády ČSD zachycují i jména, která už dnes neexistují, ať už kvůli změně hranic, nebo přejmenování po roce 1945. Člověk tak může narazit na „Mährisch Trübau“ místo Moravské Třebové nebo „Deutsch Brod“ místo Havlíčkova Brodu.
Některé spoje byly zcela závislé na jiném vlaku, v jízdním řádu pak stálo: „jede jen při příjezdu vlaku č. XY“. Pokud přípoj nedorazil, prostě se nejelo.
Na lokálkách bylo běžné, že jezdil ranní vlak „do školy“ nebo „do továrny“ a odpoledne zpět. V jízdním řádu pak byla poznámka: „nejede o prázdninách“ nebo „nejede v neděli“.
Vedle osobních a rychlíků měly své místo i poštovní vlaky. Někdy v jízdním řádu figurovaly jako samostatné spoje, jindy byly poznamenány: „vlak veze poštovní vůz“. Na některých tratích byl vlak pro veřejnost nepřístupný – jen pytle s dopisy.
Už za první republiky i v éře ČSD byly speciální sezónní vlaky do lázní (Poděbrady, Luhačovice, Mariánské Lázně) či hor (Krkonoše, Jeseníky). Ty měly v poznámkách třeba: „jede jen od 1.VII. do 30.IX.“
Na území Sudet před rokem 1945 bylo běžné, že jízdní řády uváděly názvy stanic dvojjazyčně. Po válce se to rychle změnilo a najít tyto staré tabulky je dnes malý poklad.
ČSD mívaly i krátké lokální spoje přes hranice – třeba do Polska nebo Rakouska – často jen pár kilometrů. V jízdním řádu pak byla poznámka: „cestující s pasem a vízem“.
Existovaly spoje, které vyjížděly třeba jen v sobotu večer nebo v neděli ráno, aby lidé mohli na trh nebo se vrátit z výletu. Dnes by něco takového působilo spíš jako „mimořádná akce“.
V jízdních řádech z 60.–80. let najdeme noční rychlíky, které měly lůžkové vozy do Košic, Varšavy nebo Budapešti. Ale zároveň běželo i upozornění: „cestující bez lůžkového lístku pouze k sezení“.
ČSD se mohly chlubit spoji, které dnes působí skoro exoticky – např. Praha – Terst, Bratislava – Záhřeb, Ostrava – Berlín, Praha – Moskva. V jízdních řádech pak bylo vyznačeno, že souprava veze třeba „přímé vozy do Sofie“.
V některých starých jízdních řádech najdeme spoje na tratích, které dnes buď neexistují, nebo jsou bez provozu – třeba Vlárský průsmyk, úsek Slezské Harty nebo lokálky do bývalých lomů.