Jsou místa, která člověk nenavštíví, ale potká. Vstoupí mu do cesty, do myšlenek, a nakonec i do srdce. Křivoklát je jedním z nich.
Na skalnatém ostrohu nad Rakovnickým potokem, tam kde se pradávné stezky vinuly lesy dnešní chráněné krajiny Křivoklátsko, se v nadmořské výšce 285–290 metrů zvedá jeden z nejstarších a nejvýznamnějších středověkých hradů českých knížat a králů. Gotická pevnost, jejíž počátky sahají k roku 1230, hlídá krajinu už tolik staletí, až se zdá, že vyrostla přímo z kamene, na němž stojí.
Jenže hradní příběh začal mnohem dřív.
Ostrožna, na níž Křivoklát stojí, byla totiž osídlena už v pravěku. Archeologové v prostoru parkánu objevili keramiku štítarské kultury z pozdní doby bronzové, zbytky roštové konstrukce i část chaty. Z téže doby pochází i obranný příkop zjištěný ve výkopu hradní brány, a vše naznačuje, že dávné hradiště bývalo rozsáhlejší, než je dnešní středověká pevnost. Z nádvoří pocházejí nálezy z doby halštatské i laténské, a staré střepy jako by dodnes šeptaly o lidech, kteří tu stáli dávno před námi.
Nejstarší písemné zmínky o Křivoklátu pocházejí z let 1110–1113 z Kosmovy kroniky. Právě sem tehdy kníže Vladislav I. nechal uvěznit svého bratrance Otu Olomouckého. Další zápisy z let 1222 a 1224 už zmiňují samotného krále Přemysla Otakara I., který zde vydal dvě listiny.
A mezi lety 1245–1260 se v pramenech objevuje často – jako „Hrádek“, „Castellin“, nebo také „Starý hrad“. Právě zde tehdy pobývali králové Václav I. a Přemysl Otakar II., jenž nechal vzniknout hradní kapli.
Historik Tomáš Durdík kdysi vyslovil teorii, že raně středověký Křivoklát stával jinde. Ale nový archeologický výzkum z let 2004–2006 odhalil v jižním parkánu pozůstatky mohutného valu se dřevěnou konstrukcí, spolu s keramikou z 9.–10. století i nově datovanými střepy z 12. století. Zdá se tedy pravděpodobné, že Křivoklát stojí na svém místě od počátků, jen každá epocha na něj otiskla svou vrstvu.
Křivoklát byl jedním ze sídelních hradů českých králů, spravovaný purkrabím. Často zde pobýval Václav I. i Přemysl Otakar II. A když roku 1316 vyhořel Pražský hrad, našla zde dočasné útočiště i královna Eliška Přemyslovna se svými dětmi. Právě zde strávil část dětství budoucí císař Karel IV., tehdy ještě Václav (1319–1323), oddělený od své matky. Odtud pak odjel 4. dubna 1323 do Francie a o osm let později se sem vrátil s těhotnou manželkou Blankou z Valois. V hradních zdech se narodila jejich dcera Markéta, budoucí uherská královna.
Jenže čas na Křivoklátu plynul dramaticky. Hořelo tu téměř každých dvě stě let.
První velký požár přišel roku 1422. Tehdy zanikl i Manský dům, který už nikdy nebyl obnoven.
Později, za vlády Jagellonců, nechal roku 1471 Vladislav II. hrad vykoupit a pozdně goticky přestavět – a právě tehdy získal podobu, která se v hlavních rysech dochovala dodnes.
Hrad pak vlastnili Habsburkové, kteří z něj udělali státní věznici. Ve zdejších celách byl držen i alchymista Edward Kelley a později zde pobývali Ferdinand II. Tylorský s Filipínou Welserovou, která podle tradice zmírnila podmínky vězněným členům Jednoty bratrské.
Další požáry však neúprosně přicházely: v roce 1597 skoro vše pohltily plameny, v roce 1643 požár zničil 38 místností. V 17. století drželi hrad Valdštejnové a Fürstenbergové. A ten poslední velký oheň roku 1826 už neměl slitování. Až puristická rekonstrukce po roce 1880, vedená Josefe Mockerem a Kamilem Hilbertem, hrad znovu pozvedla. Výrazně upravili zejména Královnino křídlo, z původní stavby se dochovalo jen přízemí, ale celek znovu získal svou hrdou siluetu.
Po roce 1929 přešel Křivoklát za 118,5 milionu korun do majetku Československého státu. V roce 1965 byl prohlášen kulturní památkou a roku 1989 zapsán mezi národní kulturní památky.
Dnes hrad spravuje Národní památkový ústav a kdo prochází jeho ochozy, dotýká se staletí, která se tu nepřelévají, ale vrství, kámen na kámen, příběh na příběh.
Pro železničního poutníka však začíná křivoklátské kouzlo mnohem dřív, už na trati.
Z Berouna do Rakovníka vede nádherná železniční linka, která se vine lesy, údolími a skalami, jako by se sama skláněla k tichu krajiny. Když vlak zastaví v Křivoklátě, hrad se před vámi zvedá jako kulisa ze staré legendy.
Jen pár kroků pod hradem na vás čeká Restaurace pod Hradem, příjemné místo, kde si můžete odpočinout s dobrým jídlem a výhledem na hradní věže.
Restaurace funguje v současné podobě od 1. května 2021, kdy ji převzalo nové vedení. Místo ale není v krajině ani mezi místními žádnou novinkou – kuchyně tu sloužila hostům už dávno předtím. Jedna z dnešních provozovatelek tu ostatně pracovala už řadu let, takže prostředí dobře znala a restaurace pro ni nebyla jen novým podnikem, ale místem, ke kterému měla vztah.
To, co je na této restauraci nejpříjemnější, je její rodinná atmosféra. V podniku totiž pracuje rodina – maminka se stará o hosty v restauraci, sestra vládne kuchyni a další členka rodiny jí v posledních letech čím dál častěji pomáhá právě tam, kde vzniká to nejdůležitější – u sporáku.
Restaurace žije hlavně s turistickou sezonou. Od Velikonoc až do konce října je otevřeno každý den, zatímco v zimních měsících se provoz přizpůsobuje počasí a návštěvnosti. V kraji, kam lidé přijíždějí za výlety a historií, je to vlastně přirozený rytmus.
Kuchyně tu stojí na tom, co máme v Česku nejraději – na klasické domácí gastronomii. Žádné velké experimenty, ale poctivá jídla, která mají lidé rádi a která chutnají tak, jak si je pamatují z domova.
Na jídelním lístku tak téměř vždy najdete svíčkovou na smetaně připravovanou z opravdu silného základu. Velmi oblíbený je také guláš s domácími bramboráčky, které si v restauraci připravují sami. Právě ty jsou podle hostů jedním z důvodů, proč se k tomuto jídlu rádi vracejí.
V polední nabídce bývá přibližně deset druhů hotových jídel. Vedle klasiky se tu často objevuje pečená kachna, králík na česneku nebo v poslední době také nadívaná křepelka či bažantí stehýnka na víně. Jsou to jídla, která dnes v běžných restauracích člověk nepotká tak často.
Zajímavé je také to, že většina pokrmů vzniká přímo v kuchyni od základů. Restaurace se vyhýbá polotovarům i hotovým sous-vide jídlům. V době, kdy je stále těžší najít personál do gastronomie, je to náročnější cesta – ale právě na tom si tu zakládají.
Možná právě proto se sem hosté vracejí. Ne kvůli složité gastronomii, ale kvůli jistotě. Vědí, že vývar bude opravdu silný vývar, svíčková bude chutnat jako od babičky a některá jídla – třeba křepelku nebo bažanta – ochutnají v restauraci možná vůbec poprvé.
Polední menu se podává každý den mezi 11. a 15. hodinou a pravidelně se obměňuje. Odpoledne pak přichází na řadu stálý jídelní lístek s poměrně širokou nabídkou minutkových jídel – od steaků a burgerů přes tatarák a žebra až po těstoviny, ryby nebo vegetariánská a veganská jídla.
Na čepu je po celý rok Plzeňský Prazdroj, v sezoně ho doplňují také Krušovice. Nechybí čepovaná malinovka ani ochucený Birell. A v letních měsících si hosté často dávají také točenou smetanovou zmrzlinu od výrobce Lunamil, která je navíc bezlepková.
Podnik pořádá také menší svatby, rodinné oslavy nebo rauty. Kapacita je ale omezená – uvnitř je přibližně padesát míst a na zahrádce až osmdesát. V hlavní sezoně, zejména o víkendech, se proto vyplatí rezervace.
Pro výletníka, který přijede vlakem a vydá se objevovat hrad i okolní krajinu, je to tak příjemná zastávka na cestě – místo, kde se dá na chvíli posedět, dobře se najíst a pokračovat dál po kolejích času.
A když se od Křivoklátu nakonec vydáte zpátky k nádraží a vlak se znovu rozjede mezi lesy, hrad pomalu zmizí za zákrutí. Ne však z paměti. Patří k těm místům, která se neukládají do mapy, ale do člověka. Každý jeho kámen, každý oblouk hradeb, každý příběh ukrytý ve zdech jako by připomínal, že čas se tu neměří hodinami, ale chvílemi, které mají svou váhu.
Toto povídání o Křivoklátu vzniklo ve spolupráci s Restaurací pod Hradem, která je partnerem našeho projektu. Za jejich podporu i ochotu být součástí tohoto vyprávění o cestách a zajímavých místech, kam se lidé vracejí, patří upřímné poděkování.
Možná právě proto se sem lidé vracejí. Ne kvůli minulosti, která tu stojí v kameni, ale kvůli tomu zvláštnímu tichu mezi stromy, kde si člověk uvědomí, že krajina i příběhy mohou být cestou samy o sobě.
Až příště projedete vlakem kolem hradních věží, možná pocítíte ten jemný dotek staletí znovu. Některá místa totiž nepatří jen historii. Patří nám všem, kdo se jich necháme dotknout.