Jsou místa, kam se člověk vydá jednou, a pak se tam vrací znovu a znovu. Luhačovice k takovým místům bezpochyby patří. Nejen pro svou pověst léčivých pramenů, ale hlavně kvůli atmosféře, která na návštěvníka dýchne hned při příjezdu. Všude kolem klid, vůně stromů, zurčení vody a noblesa, kterou si město uchovalo z dob, kdy tu korzovaly dámy s krajkovými slunečníky a pánové v kloboucích.
Leží v srdci Bílých Karpat, v údolí, které jako by bylo stvořené k odpočinku. Ne nadarmo se říká, že sem lidé nejezdí jen léčit tělo, ale i duši. Ať už si napustíte skleničku Vincentky přímo u pramene, nebo si dopřejete procházku kolonádou, všude na vás dýchne zvláštní pohoda, jakousi pokorou k času a přírodě.
Dominantou města je lázeňská architektura, která má díky architektu Dušanu Jurkovičovi naprosto jedinečný ráz. Barevné dřevěné stavby s bohatými ornamenty a lidovým nádechem působí jako z pohádky. Vila Jestřabí, Sluneční lázně nebo Jurkovičův dům, to jsou skutečné skvosty, které dávají městu jeho nezaměnitelný styl.
Ale Luhačovice nejsou jen lázně. Jsou to i hudební festivaly, tradiční kolonádní trhy, výborná kuchyně (ano, i švestkové knedlíky tu chutnají o kapku lépe) a hlavně lidé přívětiví, srdeční, s láskou k místu, které jim bylo svěřeno.
Když zapadne slunce a město se ponoří do tichého šera, kolonáda ztichne, fontány zpomalí svůj tanec a nad hladinou přehrady se rozprostře opar, tehdy pochopíte, že Luhačovice nejsou jen cílem cesty. Jsou prožitkem.
Jen málokteré město v České republice má tak jemně nostalgický půvab jako Luhačovice. Není to jen tím, že sem lidé už po staletí jezdí načerpat sílu z léčivých pramenů. Je to kombinace harmonie přírody, malebné architektury, kulturního života a onoho zvláštního vnitřního klidu, který tu člověk pocítí hned po příjezdu. Možná za to může šum listí v okolních lesích. Možná štěbetání na lavičkách kolem kolonády. Nebo ten neuchopitelný duch lázeňství, který město obepíná jako jemný závoj.
Historie Luhačovic sahá hluboko do minulosti, ale skutečný lázeňský rozkvět město zažilo až v 18. a zejména 19. století, kdy byly zdejší prameny odborně zkoumány a využívány k léčbě dýchacích cest, trávicího ústrojí a dalších neduhů. Pramen Vincentka, dnes nejznámější z luhačovických vod, byl poprvé analyzován v roce 1792 a od té doby se stal ikonou celého regionu.
Avšak opravdový zlom nastal na přelomu 19. a 20. století. V roce 1902 přišel do Luhačovic slovenský architekt Dušan Jurkovič a jeho působení navždy změnilo tvář města. Spojil tradiční valašskou lidovou architekturu s secesními prvky a vytvořil něco naprosto jedinečného, styl, který dnes nese jeho jméno. Díky němu vznikly stavby jako Jurkovičův dům, Sluneční lázně nebo vila Chaloupka, a Luhačovice se staly nejen místem léčby, ale i estetickým zážitkem.
Co vlastně dělá Luhačovice tak přitažlivými i dnes? Především to, že zdejší čas plyne jinak. Pomaleji, klidněji. Místo spěchu tu najdete rozjímání. Kolonáda je jako pomalý film, lidé tu posedávají, čtou si, usrkávají minerální vodu, vyměňují úsměvy. V létě hrají na každém rohu muzikanti, v kašně uprostřed parku tancují vodotrysky a vzduch je prosycen solí z léčivých pramenů.
A jak se dostat bezpečně a pohodlně do Luhačovic? Stačí nastoupit do vlaku a nechat se vést. Z hlavního nádraží v Praze vyráží každé dvě hodiny rychlík „Slovácký expres“. Je to vlak, který vás nejen dopraví, ale i provede krajinou, jež se během cesty proměňuje jako stránky cestopisného románu. První se vydává na cestu ještě za ranního šera, minutu po páté hodině ranní, a poslední přímý spoj opouští srdce Prahy krátce po třetí odpolední.
Cesta trvá přesně čtyři hodiny a dvacet minut, akorát tolik, abyste stihli odpočívat, přečíst pár kapitol oblíbené knihy, vychutnat si kávu z pojízdného minibaru jež je součástí každého spoje, nebo prostě jen tak sledovat ubíhající krajinu za oknem. A ta stojí za to: nejprve klidná Labská rovina, kde se řeka vine jako stříbrná nitka v ranním slunci, pak údolí řeky Orlice, která vás provází kousek cesty a ukazuje svou neposednou jiskru.
Za stanicí Zábřeh na Moravě, kde „Slovácký expres“ ani nezastavuje, se před vámi otevře pohled na Jeseníky, vrcholy zahalené do mlhy či ozářené ostrým horským sluncem. Je to krátký, ale nádherný obraz, který vám připomene, že Morava má tisíc tváří.
A pak už vlak klidně míří dál k cíli. Vysednete v Luhačovicích, kde vás přivítá lázeňský klid, vůně pramenů a jemný šum promenád. Cesta vlakem je výlet sám o sobě, pohodlný, bezpečný a plný obrazů, které se vám zapíší do paměti ještě dřív, než se poprvé napijete z pohárku Vincentky.
Poděbrady, ve partnerství s Luhačovicemi, vás zvou k odpočinku i objevování historie. Projděte se lázeňským parkem, načerpejte energii u známých pramenů a nechte se okouzlit atmosférou města, kde se tradice snoubí s moderním životem.“