Jsou místa, kam se člověk vydá jednou – a pak se tam vrací znovu a znovu. Luhačovice k takovým místům bezpochyby patří. Nejen pro svou pověst léčivých pramenů, ale hlavně kvůli atmosféře, která na návštěvníka dýchne hned při příjezdu. Všude kolem klid, vůně stromů, zurčení vody a noblesa, kterou si město uchovalo z dob, kdy tu korzovaly dámy s krajkovými slunečníky a pánové v kloboucích.

Leží v srdci Bílých Karpat, v údolí, které jako by bylo stvořené k odpočinku. Ne nadarmo se říká, že sem lidé nejezdí jen léčit tělo, ale i duši. Ať už si napustíte skleničku Vincentky přímo u pramene, nebo si dopřejete procházku kolonádou, všude na vás dýchne zvláštní pohoda, jakousi pokorou k času a přírodě.

Dominantou města je lázeňská architektura, která má díky architektu Dušanu Jurkovičovi naprosto jedinečný ráz. Barevné dřevěné stavby s bohatými ornamenty a lidovým nádechem působí jako z pohádky. Vila Jestřabí, Sluneční lázně nebo Jurkovičův dům – to jsou skutečné skvosty, které dávají městu jeho nezaměnitelný styl.

Ale Luhačovice nejsou jen lázně. Jsou to i hudební festivaly, tradiční kolonádní trhy, výborná kuchyně (ano, i švestkové knedlíky tu chutnají o kapku lépe) a hlavně lidé – přívětiví, srdeční, s láskou k místu, které jim bylo svěřeno.

Když zapadne slunce a město se ponoří do tichého šera, kolonáda ztichne, fontány zpomalí svůj tanec a nad hladinou přehrady se rozprostře opar – tehdy pochopíte, že Luhačovice nejsou jen cílem cesty. Jsou prožitkem.

Luhačovice – místo, kde se léčí nejen tělo, ale i duše

Jen málokteré město v České republice má tak jemně nostalgický půvab jako Luhačovice. Není to jen tím, že sem lidé už po staletí jezdí načerpat sílu z léčivých pramenů. Je to kombinace harmonie přírody, malebné architektury, kulturního života a onoho zvláštního vnitřního klidu, který tu člověk pocítí hned po příjezdu. Možná za to může šum listí v okolních lesích. Možná štěbetání na lavičkách kolem kolonády. Nebo ten neuchopitelný duch lázeňství, který město obepíná jako jemný závoj.

Zrození lázní

Historie Luhačovic sahá hluboko do minulosti, ale skutečný lázeňský rozkvět město zažilo až v 18. a zejména 19. století, kdy byly zdejší prameny odborně zkoumány a využívány k léčbě dýchacích cest, trávicího ústrojí a dalších neduhů. Pramen Vincentka, dnes nejznámější z luhačovických vod, byl poprvé analyzován v roce 1792 a od té doby se stal ikonou celého regionu.

Avšak opravdový zlom nastal na přelomu 19. a 20. století. V roce 1902 přišel do Luhačovic slovenský architekt Dušan Jurkovič a jeho působení navždy změnilo tvář města. Spojil tradiční valašskou lidovou architekturu s secesními prvky a vytvořil něco naprosto jedinečného – styl, který dnes nese jeho jméno. Díky němu vznikly stavby jako Jurkovičův dům, Sluneční lázně nebo vila Chaloupka – a Luhačovice se staly nejen místem léčby, ale i estetickým zážitkem.

Když se život zpomalí

Co vlastně dělá Luhačovice tak přitažlivými i dnes? Především to, že zdejší čas plyne jinak. Pomaleji, klidněji. Místo spěchu tu najdete rozjímání. Kolonáda je jako pomalý film – lidé tu posedávají, čtou si, usrkávají minerální vodu, vyměňují úsměvy. V létě hrají na každém rohu muzikanti, v kašně uprostřed parku tancují vodotrysky a vzduch je prosycen solí z léčivých pramenů.

A jak se dostat bezpečně a pohodlně do Luhačovic?

Z hlavního nádraží v Praze vyráží co dvě hodiny rychlík „Slováckyý express“. První jede už minutu po páté hodině ranní, poslední přímý rychlík opouští největší pražské nádraží minutu po patnácté hodině odpolední. Do Luhačovic vás spoje Českých drah dovezou přesně za 4 hodiny a 20 minut a cestou kromě Labské roviny, můžete obdivovat údolí řeky Orlice. Za stanicí Zábřeh na Moravě, kde spoje nestáví se nabízí malebné pohledy na Jeseníky.